Malý hrubosrstý vendéeský basset

Dixie Ethel od Bouňovské studánky

aneb jak to všechno začalo...

Výběr plemene
Několik týdnů před tím, než jsme se s dcerou rozhodly pořídit si naší Dixinku , se stala smutná událost. Zemřela nám 14,5 letá fenka křížence - Kellinka, viz foto. Kellinku jsme denně oplakávaly a s bolestí v srdci denně vzpomínaly, jaká byla úžasná, poslušná, dobrácká, mazlivá, legrační, roztomilá a inteligentní. Jak nám chybí to její vítání - vítala nás i když jsme se jí ztratily z očí třeba jen na minutu. Jak nám chybí to její nadšení pro jízdu autem a chození na dlouhé procházky.

No prostě v tom zoufalém žalu jsme se rozhodly, že si pořídíme nového pejska ( tedy fenku, ty jsou podle nás milejší a mazlivější ) a zároveň jsme se rozhodly zapátrat po plemenu, z kterého by Kellinka mohla pocházet. Jak k vůli povaze, tak i k vůli vzhledu. Kellinka byla takový atipický kříženec. Absolutně to nebyla taková ta vesnická směs - tedy klasický oříšek. Naopak byla velice zajímavá. Paní doktorce na veterině se moc líbila a doporučovala mi, ať s ní jdu na výstavu oříšků, že určitě vyhraje. Bohužel jsem s ní nikdy na žádnou výstavu nešla.Tam bych se třeba dozvěděla, jaké plemeno v sobě naše Kellinka tajně skrývala. Její srst byla hrubá, zvláštního a zajímavého hnědo-černo-bílého zabarvení, tělo podlouhlého rámce, menší střední velikosti s fousy.

Z počátku jsme si myslely, že je Kellinka kříženka hrubosrstého jezevčíka s kníračem, ač ta barva srsti nám tam neseděla. Ta byla prostě absolutně jiná, než má jezevčík nebo knírač, ale ani k žádnému jinému psovi jsme to zbarvení nedokázaly přiřadit.
A tak jsme to dál neřešily až do teď. Začaly jsme pátrat mezi teriéry, jezevčíky, pinči a došlo i na bassety, jelikož si dcera vzpomněla, že jí kdysi jeden pán řekl, že by mohla být z basseta. Stále tedy hledáme a pátráme až najednou… Rozkliknu fotografii pro mě naprosto neznámého pejska - nějakého Malého hrubosrstého vendéeského basseta a s úžasem zírám, jak je ten pejsek podobný té naší Kelince. Volám na dceru, "mám ho, to je neuvěřitelné, pojď se podívat". "A jó," říká dcera. "Co to je za rasu, to neznám." Tak začal průzkum plemene vendéeského basseta. Naprosto úžasná byla ta skutečnost, že i ta vendéeská povaha se dost té naší Kellince podobala. Až na dvě vlastnosti, téměř na chlup. Vendéen je prý vítací pes ne hlídací. Kellinka byla vítací, ale i hlídací. Zřejmě měla v sobě i kus hlídače z té druhé neznámé rasy… No a ta druhá povahová vlastnost je ta, že vendéen je údajně zdrhací ( i když toto já budu dále vyvracet ), a Kelinka chodila zásadně a všude bez vodítka.

Výběr štěněte
Tak plemeno jsme měly jasné a teď hurá na štěňátko. Ale tady je menší problém, jelikož je v ČR vendéenů málo, tak i výběr je dosti malý. Upředňostňovala jsem raději štěndo odchované v domácím prostředí, ne v kotci, jelikož je díky tomu zvyklé na domácí zvuky a na lidi.
Hurá, zrovinka se objevuje inzerát na prodej štěňat s PP a mají volnou fenku. Štěňátka jsou odchovaná doma a přes den pobíhají na zahradě viz foto. Dixinka je v levo.

Dokonce pro ní nepojedeme daleko. Slovo dalo slovo a jede se pro vendéeskou holčičku, tehdy ještě jménem Ethel. Bylo jí 10 týdnů a byla nádherná, i když nebyla zbarvená tak jako Kellinka. Ale Vendéeni mají spoustu variací barev a různě velkých fleků na bílé srsti. Jsou bicolorní nebo tricolorní. Prostě jsem nejdříve chtěla vendéena alespoň s tmavou hlavičkou - zbarvení těla už pro mě nebylo tak důležité. No a teď mám Dixinku se světlou hlavičkou, v celku jinak zbarvenou než byla Kellinka a je to úplně jedno. Je také naprosto úžasná a musím říct, že se mi ta světlá hlavička líbí víc, jelikož jí krásně vyniknou ta její velká, veselá a rošťácká kukadla.

Bylo na Dixince poznat, že její start do života u chovatele probíhal v naprostém pořádku. Byla socializovaná, nebojácná a zdravá.
Od chovatelů, kteří jak jsem je poznala, jsou báječní lidé a vzorně se o štěňata starali, jsme dostali startovací dávku granulí Hills, žvýkací botičku a hurá domů. Hrozně moc jsme se s dcerou těšily, až se s ní poňucháme.

Poprvé v novém domově
V autě byla Dixinka hodná. Příchod do nového domova zvládla také na jedničku. Všechno očichala, kde co olízala a byla andělsky hodná. Až nám to bylo divné, že je tak hodňoučká a klidná. První noc strávila v posteli a je v ní potvůrka dodnes. Do jejího pelíšku zalehne opravdu zřídka.
Druhý den se však Dixinka otrkala a ze slaďoučkého andílka se stává čtyřnohý uragán plný nezkrotné energie, cupující vše, co mu přijde do cesty. Ale i přesto bylo štěněčí období celkem bez nějakých velkých škod.

Až na moje rozkousané boty za 2000kč a pár drobnějších věcí, se žádná velká demolice nekonala. Horší to bylo s kousáním při hře. To nám dosti razantně předváděla ostrost svých zoubků. Bez kousanců, škrábanců a modřin, se hrátky s naší princeznou neobešly.
Nejraději si hrála s mým copem a sundávala mi z něj gumičku, o kterou jsme se poté přetahovaly. Klidnou jí nenechal ani vysavač, fén či větrák. Rozčiloval jí vzduch foukající z přístrojů, tak si na ně musela pořádně zaštěkat.

Každý den, po příchodu z práce na mě čekala časovaná bomba v podobě malé, roztomilé Dixinky, která po vyvenčení - procházce a napapání začala důrazně dávat najevo, že tady se teď teda odpočívat nebude, ale že je čas na hraní a dovádění. Při pití kávy po perném pracovním dni, mi Dixinka nosila svou oblíbenou hračku pískací slepici, kterou jsem jí házela a přetahovala se o ní. Poté následovalo ulehnutí na sedačku v obýváku, ale ne na odpočinek, ale na pokračování hry - schovávání předmětů a hledání, kousání, sundavaní gumičky z copu, přetahování a na závěr výcvik.
Poté nastala chvilka odpočinku a zhruba v průběhu večerních televizních zpráv o sobě Dixinka opět dávala vědět dorážením.
Přibližně tak 6x za hodinu jsem musela vstát a jít jí otevřít na balkon, aby tam třeba jen nakoukla a zase šla zpět. Takhle jsme to praktikovaly zhruba do 7 měsíce. Poté se hry ubíraly spíše směrem na házení, nošení a přetahování, občasné povely a samozřejmě pořádné dávky mazlení a hlazení.
Došlo i na hraní s maxi medvědem viz foto, s kterým se prala a dokazovala si jak je dobrá. Na procházkách musela pozdravit každého pejska a případně si s ním pohrát. Měla ale bohužel i špatnou zkušenost. Tři pejsci, z mnoha pejsků u nás na sídlišti, které jsme potkávali, na ní byli zlí.

Dnes už si na ní tito hafani naštěstí nedovolí. Musela také očichat každého kolemjdoucího a případně mu předvést vítací rituál. Ptáte se, co je vítací rituál? To je radostné vítání, když někdo přijde domů, doprovázené zvuky kňučení a kvílení. Takto prostě vendéen dává najevo radost, že vás vidí, že už jste zase s ním. Každou návštěvu přivítala a i dnes stále vítá stejným způsobem. Každého a všechno miluje. Je to pejsek s otevřeným srdcem pro všechny lidi a zvířátka a neskutečný dobrák.
Hry s pejsky od malička zbožňuje, psů se nebojí, jenom je ostražitá při setkání s velkým psem. Dixie je neuvěřitelně jemná k ostatním psům a hra s např. yorkšírem nebo štěnětem menším než je ona, je nádherně něžná. Od psů si nechá všechno líbit - než by nějak pohrozila, tak raději ukáže slabost zakňučením. To samé je s dětmi. Je to pes velice vhodný k dětem.

Výchova
První dny s Dixinkou spočívaly v učení a zvykání si na samotu, povely sedni, lehni, zůstaň, ke mně, k noze, stůj, přines. Samozřejmě za piškotku a s pořádnou dávkou pochval a nadšení z toho, jak je šikovná holka. Musím říct, že mě překvapila svou chytrostí a radostí z plnění všech těch příkazů.
Učila se rychle a ráda. Moje rada, jak přistupovat k výchově vendéena je ZDE.
Procházky probíhaly a probíhají od malého štěňátka v přírodě na volno, i když kolikrát to byl spíš maraton,než procházka. Rádius vendéenu je opravdu dosti veliký a tak jsem se za ní hnala, jak o závod. Na sídlišti samozřejmě chodíme na vodítku.

Dnes, když už je Dixie rozumnější a vychovaná, tak v brzkých ranních hodinách, kdy zde ještě nejezdí auta, jí také osvobodím od vodítka. Ovšem stačí malé neuposlechnutí a jde na vodítko a ještě k tomu na krátko. Jsem zastáncem volného pohybu psa, (tedy pokud nejde o psa agresivního, plemene bojového aj.) a snažím se to praktikovat i u tohoto psa plemene PBGV, ač je to údajně pes zdrhací. Já jsem ovšem jiného názoru.

Od malička se snažím v Dixie potlačovat lovecké pudy, což je základ proto, aby pes neutíkal, a celkem se mi to daří. Moje rada jak na to, je ZDE.
Do vody jde s chutí a nadšením a jde vidět, že vodu má a bude mít velice ráda. Opět musím vyvrátit poznatek o vendéenech, že vodu nemají rádi. Jsem přesvědčená o tom, že to vše je jen o přístupu k psovi a jak ho ke všemu vedete. Já jsem se snažila od štěněte při koupání doma ve vaně jí to zpříjemňovat a samozřejmě chválit s piškotou v ruce.



Co papáme
Po podrobném průzkumu složení granulí pro pejsky a sbírání různých informací od pejskařů a z internetu, jsem došla k názoru, že není všechno zlato co se třpití. Co to znamená?

Upustila jsem od komerčních krmiv, která jsou nám prezentováva bombastickou a drahou reklamou na úkor kvality krmiva pro naše miláčky a sáhla jsem po nekomerčním krmivu, granulích a konzervách značky BELCANDO. Více o krmivu ZDE.

Granulky máčím vývarem z kuřat. V této formě Dixince móóóc chutnají. Konzervu jen vidí, a muže se přetrhnou radostí. Pro obměnu jí na granule dám kuřecí maso, nebo játra. Jindy zase zaliju vývarem a přidám konzervu BELCANDO, nebo rýži s mrkví. Místo mrkve dávám třeba i celer. Různě kombinuji a kouzlím, aby to neměla Dixie tak fádní.





Výstavní úspěchy
Jak si Dixie vedla na výstavě se dozvíte zde

Trimování
Přišel čas na první úpravu srsti trimováním, viz foto.
Domluvila jsem se s paní Urbánkovou, která má chovatelskou stanici vendéenu,
a která srst svým pejskům upravuje sama.

Dixinku mi upravila nádherně. Byla jsem spokojená. Za to Dixince se to ale vůbec nelíbilo! Zoufalý výraz na fotografii vypovídá za vše... Po té s námi nemluvila. Byla uražená a ani piškotu nechtěla.
Ovšem dlouho to nevydržela a síla chuti na piškotu jí dala zapomenout na to ošklivé trimování… Bylo po trucování.

Závěrem
Vendéenský basset a tedy i naše Dixie je velice pozoruhodné plemeno. Je to chytrý, veselý, učenlivý, pozorný, nadšený, vášnivý, neagresivní a mazlivý pes s roztomilým kukučem, kterému se nedá odolat.

Je trošku více temperamentní, ale stačí mu dopřát pohyb třeba na cvičišti - agility, běh u kola, nebo procházku a bude spokojený a oddaný. To je tedy rada pro ty z vás, kteří chcete vendéena , jako domácího mazlíčka. Tam kde je používán k lovu, je to zase trošku o něčem jiném. Já mám Dixinku jako mazlíčka v bytě 3+1 na pražském sídlišti a je naprosto spokojená. Řekla bych, že je jí takto lépe než mnohým pejskům na zahradě, jelikož jí umožňuji dlouhé procházky v přírodě, na rozdíl od těch pejsků na zahradě, kterým už se jejich páníčci mnohdy tak nevěnují, jelikož se domnívají, že jim těch pár metrů zahrady ke štěstí stačí.
A co se týká srovnání mé předešlé Kellinky versus Dixinky? Hodně podobné povahové rysy, stejná srst s podsadou a stejná barva fleků na zádech Dixinky. Na 99% jsem přesvědčená, že Kellinka byla kříženec vendéena. Měla akorát jiný tvar uší, které byly posazené jinak než u vendéenů, ale vše ostatní by odpovídalo.

Prostě jsem šťastná, že mám zpět Kellinku v podobě Dixinky.
Pro porovnání přikládám několik fotografií, kde je vždy Kelinka a vedle ní čistokrevný vendéen.
Děkuji všem vendéenům na fotografiích, jelikož díky nim jsem mohla dojít k těmto závěrům a dnes mám díky tomu mojí milovanou Dixinku

Autor: Iveta Hájková