Malý hrubosrstý vendéeský basset

Výcvik a výchova Dixie

Povely
Na obrázku si Dixinka spokojeně spinká, unavená událostmi, které má za sebou. Je to její první den v novém domově.

Je potřeba aby si štěňátko zvyklo na prostředí a nové páníčky a zhruba za dva dny můžeme začít s výchovou.
Je důležité na štěňátko často volat jménem. Ale pozor, jméno různě nekomolit. To je důležité při učení na povel přivolání.
První dny začínám s povelem, sedni. Je úžasně učenlivá a povel vykonává s radostí a ohromným nadšením. Samozřejmě za piškotku. Za pár dní uměla povely - místo, zůstaň, ke mně, sedni a lehni. Pokračovala jsem v učení chůze do dveří, kdy jsem přede dveřmi řekla stůj - čekej a šla jsem první. Poté jsem řekla, jdeme. Toto praktikujeme i u silnice. Jde nám to na výbornou.
Následovala chůze u nohy, která nám doma s piškotkou šla dobře, ale venku se nám to moc nedařilo a musím říci, že ani dnes to není ideální.

Vzhledem k tomu, že vendéeni jsou dosti rychlí a ženou v před ( mají hodně velký rádius ), tak mě na vodítku dost táhla. Prostě vždy jí zajímá něco co je maximálně daleko, že ani flexi vodítko na tu vzdálenost nestačí. Učením chůze u nohy jsem tomu tahání moc nezabránila, tak jsem pořídila stahovací řetěz a teprve ten Dixinku zklidnil.
Také nastal čas naučit Dixie zvykat si na samotu. S dcerou jsme několikrát odešly na pár minut ven. Dixinka kňučela a naříkala. V momentě kdy přestala, jsme se vrátily zpět. Dělaly jsme jako by se nic nedělo, nekoukaly jsme na ní, nemluvily jsme na ní, posadily jsme se a povídaly si spolu. Výsledek se dostavil. Ranní odchod do práce je bez problémů.
Závěrem musím konstatovat, že jsem měla v plánu s Dixinkou chodit na cvičák, ale když jsem se ujistila o její v celku dobré poslušnosti, pojala jsem cvičák za zbytečnost. A to i v dalších směrech, o kterých se zmíním níže.

Pohyb v přírodě na volno
Z doslechu, ale i z odborných článků mi bylo známo, že vendéeni jsou zdrhací. Že prostě utečou a zase se vrátí. Z toho jsem měla hrozný strach a tak jsem proti tomu rázně zakročila.
Od prvních dnů v přírodě je bez vodítka. Když vodítko odepnu, dám povel volno. Samozřejmě, že jí neustále sleduji, a když se vzdaluje, tak na ní zavolám Dixie ke mně nebo stůj nebo zpátky. Ovšem nejdůležitější je aby se štěně o vás začalo bát a aby se naučilo vás sledovat. Toho docílíte tak, že se mu budete schovávat. Já se schovávala za stromy nebo keře. V okamžiku kdy se všimla, že tam nejsem, vrátila na místo, kde mě viděla naposledy a začala zmateně pobíhat a hledat mě. Pokud se jí nepodařilo mě najít tak jsem jí pomohla zavoláním. To byla táááák veliká radost, že mě našla, že už si příště dávala velký pozor, aby mě zase neztratila. No, a když na mě zapomněla, schovávačka se opakovala. Samozřejmě jsem jí nezapomněla pochválit jak je šikovná.
Ostatně chválit se musí často. Hodně to zabírá.

Další důležitý poznatek co se týká utíkání, mám takový, že čím větší pouto se psem máte, tím větší jistota, že vám neuteče. Myslím, že dnes v 9 měsících věku Dixinky máme dost silné pouto.
No a ještě taková maličkost. Nevím, nevím, jestli by si nechala zmizet paničku s tááák dobrým papáním, které od ní dostává…
Závěrem má rada všem, kteří máte nebo se chystáte mít vendéeského basseta :
budete-li úzkostliví a ze strachu, že vám uteče, ho budete stále trápit na vodítku - vězte, že když ho jednou pustíte, tak Vám nejspíš uteče. Pak také samozřejmě záleží na poutu mezi vámi. Doporučuji si to vyzkoušet někde v parku, který je obehnán zdí nebo plotem, tam nemá kam utéct. Ale pokud s tím začnete hned od štěněte, úspěch je na 99% zaručen.



Potlačení loveckého pudu
Opět jsem začala od štěňátka. Vendéen miluje křoví a houští, ale to, co se v těchto porostech ukrývá, miluje z pohledu lovce mnohem víc. Myslím tím samozřejmě ptáky. A tady začala škola potlačování loveckého pudu. Při každém výpadu nebo plížení se k oběti, jsem zavelela - fuj to nesmíš! Ještě jsem dodala, to je malý, hodný ptáček. Dnes chodíme kolem ptáků "téměř" bez povšimnutí. A pokud by nastala taková situace v přírodě, jako že již nastala, tak zavelím a ejhle, ono to funguje.
Jak a nač fungoval můj trik? Čtěte dále.

Plíživě a potichu vlezla do rybníka, tedy spíše
" kačáku ", viz foto, v kterém si poklidně plavala kachna s káčaty a právě tato pro ni neznámá stvoření, se rozhodla Dixie prozkoumat a následovat je. S výrazem lovce plavala směrem k nim. Když si jí kachna všimla, začala kroužit po vodě a křičet aby odpoutala pozornost Dixiny od mladých. Dixina se však nenechala kachnou zastrašit a jako správný nadšený lovec s vášní a radostným výrazem pomalu plavala kachně vstříc.
Samozřejmě jsem nechtěla dopustit, aby se Dixina ke kachně zcela přiblížila. Když už byla od kachny kousek, vyzkoušela jsem si, co jsem jí naučila a zavelela - Dixinko fuj to nesmíš, ke mně, pojď, jdeme! A hle, stal se zázrak. Ona poslechla a okamžitě mě následovala. Její první zkušenost se zvěří v přírodě se obešla bez následků lovce a já jsem šťastná, že se nám oběma podařil další krok k potlačení jejího loveckého pudu a tím pádem i k zdrhacím tendencím.

Závěrem jen tolik:
na to aby pes potlačil své lovecké pudy, musí umět poslechnout povel ke mně nebo jakýkoliv povel, kterým mu zabráníte v činnosti a hlavně mu vštěpovat od štěněte, že je to fuj a že to nesmí.

Na úplný závěr bych chtěla upozornit na to, že dobrých výsledků ve výchově vendéena docílíte hlavně vlídným a citlivým přístupem. Při křiku a tvrdém postupu se zatvrdí a neposlechne. Vendéen je mírně svéhlavý a citlivý pes a proto se mu musíte trošičku přizpůsobit. Konečný výsledek stojí za všechnu tu námahu. Je krásné, když máte psa vychovaného a nemusíte se za něj stydět. Ale to ostatně platí pro všechny pejsky.



Autor: Iveta Hájková